Nabídka práce cizímu zaměstnanci z pohledu práva
- 08. 06. 2017
- Články > Pracovní právo
Zaměstnavatel se nachází v obtížné pozici: na jedné straně musí zaměstnance odměňovat nediskriminačním způsobem a v souladu se zásadou rovného zacházení, zároveň však logicky nastavuje odměňování zaměstnanců podle různých kritérií tak, aby odlišil rozdílné výkony a aby zaměstnance motivoval. Jaké jsou přípustné důvody pro rozdílné odměňování? Následující odstavce by měly pomoci zodpovědět základní otázky.
Za stejnou práci náleží stejná odměna (ať už mzda, plat nebo odměna z dohody), to vyplývá z § 110 zákoníku práce. Ale co přesně je "stejná práce"? Definují ji následující parametry:
a) stejná nebo srovnatelná složitost, odpovědnost a namáhavost
b) stejné nebo srovnatelné pracovní podmínky
c) stejná nebo srovnatelná pracovní výkonnost a výsledky práce
Ad a) Složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzují podle toho, jaké vzdělání a praktické zkušenosti zaměstnanec pro výkon dané práce potřebuje, ale také například podle organizační a řídící náročnosti, míry odpovědnosti a podle fyzické, smyslové a duševní zátěže, kterou pracovník musí snášet. Jako pomůcka pro rozhodování, zda dva lidé vykonávají stejnou práci, může sloužit otázka, zda je nebo není možné mezi nimi přesouvat konkrétní pracovní úkoly.
K tomuto tématu existuje zajímavá judikatura Evropského soudního dvora. Ten v daném případě posuzoval, zda lékař a psycholog působící na pozici psychoterapeuta vykonávají stejnou práci. Soud došel k závěru, že se o stejnou práci nejedná, protože lékařské a psychologické vzdělání a kvalifikace pro danou práci jsou rozdílné, lékař je oprávněn k jiným pracovním úkonům než psycholog, přestože v současném umístění vykonává stejnou pracovní činnost. To je dobrý signál pro zaměstnavatele, kteří mají větší volnost v tom, ocenit různě vhodnou kvalifikaci svých zaměstnanců a zohlednit ji třeba v odměňování. Zaměstnance s kvalifikací, o kterou obzvlášť stojí, mohou například mzdově zvýhodnit, aby jim neutekl ke konkurenci.[1]
Ad b) Pracovní podmínky[2] se posuzují dle podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas. Práce o víkendu tedy nemůže být stejná jako práce vykonávaná jen od pondělí do pátku. Práce na směny je jiná než práce od osmi do půl páté každý den. Při srovnávání pracovních podmínek se posuzuje také, jak je práce riziková a jak je pro zaměstnance škodlivé nebo obtěžující jeho pracovní prostředí.
V české rozhodovací praxi se lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu, kdy soud srovnával pracovní podmínky pracoviště, kde se manipulovalo s telaty, a pracoviště, kde se manipulovalo se vzrostlými býky. Soud usoudil, že pracovní podmínky jsou různé, protože manipulace s býky je rizikovější oproti manipulaci s telaty (ve vztahu k práci ošetřovatele)[3]. Práci ošetřovatele na těchto dvou odlišných pracovištích tak nelze pokládat za práci stejné hodnoty.
Ad c) Pracovní výkonnost[4] se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti. Výsledky práce se posuzují podle množství a kvality. Tato kritéria budou tvořena částečně subjektivní hodnotou, není proto snadné je objektivně stanovit.[5]
Shrnutí: Zaměstnavatel by měl vyplácet stejnou odměnu zaměstnancům, kteří podle uvedených kritérií vykonávají stejnou nebo srovnatelnou činnost. Platí to i naopak: zaměstnavatel může nastavit nerovné odměňování tam, kde se charakter práce v uvedených parametrech liší - například připlatit lidem s větší odpovědností, se speciálními dovednostmi nebo těm, kteří pracují v namáhavějším prostředí.
Zaměstnavatel také může při odměňování řídit tím, jaký přínos mu práce jednotlivých zaměstnanců přináší, zároveň však nesmí nikoho ze zaměstnanců diskriminovat. Co je ještě v souladu s těmito principy a co už je diskriminací nebo neodůvodněným zvýhodněním, ilustruje následující výběr judikátů:
Odměňování na základě délky pracovní zkušenosti může být problematické. Pravidlo zvyšování mzdy s rostoucím počtem odpracovaných let totiž implicitně předpokládá, že zaměstnanec s delší pracovní zkušeností lépe plní své úkoly. To však nemusí vždy být pravda. Evropský soudní dvůr v rozhodnutí C-17/05[6] došel k závěru, že vztah mezi délkou pracovní zkušenosti a kvalitou odváděné práce je nutné posuzovat vždy s ohledem na konkrétní zaměstnání a ke konkrétním podmínkám. Pro některý druh práce dává smysl, pro jiný ne.
Jestliže někdo ze zaměstnanců tento systém odměňování na daném pracovišti zpochybní na základě závažných skutečností, musí zaměstnavatel svůj systém odměňování ospravedlnit.
Kritérium flexibility (schopnost přizpůsobit se měnící se pracovní době a místu výkonu práce) pro vyšší odměny samo o sobě nevzbuzuje podezření, nicméně na konkrétním pracovišti může znamenat nepřímou diskriminaci. Typicky když systematicky znevýhodňuje ženy nebo jiné skupiny zaměstnanců, které například nemohou pracovat o večerech, často služebně cestovat a podobně. Jestliže je však flexibilita důležitá pro plnění pracovních úkolů daných zaměstnanců, pak má zaměstnavatel právo ji požadovat nebo zvýhodňovat a o diskriminaci se nejedná.[7]
K uvedenému se vyjádřil Evropský soudní dvůr následovně. „Pokud jsou příplatky ke mzdě určeny v závislosti na kritériu „připravenost k výkonu práce“, vzdělání nebo délky praxe u zaměstnavatele a přitom se zdá, že tyto příplatky systematicky znevýhodňují zaměstnankyně, může zaměstnavatel ospravedlnit kritérium „připravenosti k výkonu práce“ jako kritéria zohledňujícího schopnost zaměstnance přizpůsobit se měnící se pracovní době a místu výkonu práce, pokud prokáže, že takováto schopnost je důležitá pro plnění zvláštních pracovních úkolů svěřených zaměstnanci, nikoli však tak, že toto kritérium zohledňuje kvalitu odvedené práce; kritérium vzdělání lze ospravedlnit tím, že je důležité pro plnění zvláštních pracovních úkolů svěřených zaměstnanci. Zaměstnavatel nemusí zvlášť zdůvodňovat kritérium praxe, neboť je zřejmé, že je to právě zkušenost, která pomáhá zaměstnanci plnit pracovní úkoly lépe.“ [8]
Z uvedeného je zřejmé, že kritéria, jež jsou běžně používána jako předpoklady zaměstnanců pro různý výkon zaměstnaní (určité vzdělání apod.), budou způsobovat menší problémy (pokud je požadavek určitého vzdělání odůvodnitelný), než kritéria vágnější jak je „připravenost k výkonu práce“.
Neoprávněné vyplácení vyšší mzdy některému ze zaměstnanců je především problémem zaměstnavatele. Když je nezákonné sjednání vyšší mzdy u jednoho zaměstnance odhaleno, nezpůsobuje to neplatnost tohoto ujednání (a zaměstnanec tedy nemusí vracet přeplatek), nýbrž nárok ostatních zaměstnanců na náhradu jim vzniklé újmy.[9]
Pakliže zaměstnavatel stanoví určitá pravidla, musí postupovat dle nich anebo mimo ně vůči všem zaměstnancům za stejných podmínek. Nelze se samovolně rozhodovat, komu náleží vyšší odměna, vždy je nutné postupovat vůči zaměstnancům za rovných podmínek.
K libovůli zaměstnavatele při vyplácení mzdy se Nejvyšší soud vyjádřil tak, že „porušením zásady rovného zacházení při odměňování za práci je též jednání zaměstnavatele spočívající v tom, že zaměstnanci nevyplatí pro nesplnění některé z podmínek stanovených vnitřním předpisem pobídkovou složku mzdy, kterou naopak vyplatil ostatním svým zaměstnancům odměňovaným za práci stejným způsobem, přestože ani tito zaměstnanci nesplnili stejnou podmínku stanovenou pro její vyplacení. Za škodu způsobenou zaměstnanci tímto jednáním, které je porušením právní povinnosti, zaměstnavatel odpovídá podle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce.“[10] Nerovným zacházením v oblasti odměňování pak bude například situace, kdy zaměstnavatel nevyplatí odměnu zaměstnanci bez věcného důvodu pouze proto, že zaměstnanci dal výpověď z organizačních důvodů podle § 52 odst. 1 písm. c) zákoníku práce.[11]
Zaměstnavatelům lze doporučit pravidla pro odměňování zaměstnanců neodbývat a pokud možno transparentním způsobem stanovit např. prostřednictvím vnitřního předpisu. Vnitřní předpis by měl stanovit systém odměňování na základě výše popsaných kritérií, systém by měl být dostatečně obecný, nelze tedy stanovit odměny konkrétním zaměstnancům.[12] V pravidlech odměňování je třeba zohlednit, zda nevedou k rozdílnému zacházení se zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci stejné hodnoty a zda nevedou k přímé nebo nepřímé diskriminaci. Vůči zaměstnancům je třeba přistupovat za rovných podmínek, případný odlišný přístup je možný jen v legitimních a odůvodněných případech, z nichž některé jsme uvedli v tomto textu. Systému odměňování doporučujeme nastavit podle:
Zaměstnancům, kteří ve svém zaměstnání musí čelit nerovnému zacházení, lze doporučit své zaměstnavatele na nedostatky či pochybení upozornit. Dojde-li k nerovnému zacházení, může se zaměstnanec bránit u soudu a domáhat se, aby se nerovného zacházení zaměstnavatel zdržel a aby mu nahradil vzniklou újmu dle § 265 odst. 2 zákoníku práce. Zaměstnavatel je totiž povinen nahradit zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem. Pakliže jsou ostatní zaměstnanci zvýhodňováni, může se zaměstnanec domáhat náhrady vzniklé újmy spočívající v tom, že jemu náležela odměna ve stejné výši jako ostatním.
V případě, že by pochybení zaměstnavatele docházelo k přímé či nepřímé diskriminaci, lze se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Zaměstnanci, jako osobě ve slabší a zranitelné pozici, poskytuje občanský soudní řád výhodu a v řízení týkající se diskriminace obrací důkazní břemeno. Pokud žalobce dle § 133a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci
je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. Přenesení důkazního břemene vyplývá ze skutečnosti, že v těchto případech je často extrémně obtížné získat relevantní důkaz, neboť ten se zpravidla nachází v dispozici žalovaného.[15] Ustanovení § 133a sice nezakládá nárok žalobce na poskytnutí těchto informací, odmítnutí přístupu k nim však může být hodnoceno jako jedna ze skutečností, z nichž lze předpokládat, že k diskriminaci došlo.[16]
Další možností zaměstnance je se obrátit na inspekci práce, jelikož zaměstnavatel se dopouští přestupku, resp. správního deliktu dle § 139 a 140 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, pokud poruší zákaz diskriminace nebo nezajistí rovné zacházení. Dle § 4 zákona o zaměstnanosti je zaměstnavatel povinen zajišťovat rovné zacházení se všemi fyzickými osobami uplatňujícími právo na zaměstnání a jakákoliv diskriminace je zakázána při uplatňování práva na zaměstnání. Za porušení této povinnosti hrozí pokuta až ve výši 1.000.000 Kč.
Článek vyšel 8. prosince 2017 v měsíčníku Právní rádce.
[1] Rozhodnutí ESD C-309/97 (věc Angestelltenbetriebsrat v. Weiner Gebietskrankenkasse): „nutno přezkoumat při zohlednění druhu těchto úkolů, zda jednotlivé pracovní úkoly je možno mezi oběma skupinami přesouvat, jaké vzdělání je pro výkon této činnosti vyžadováno a pracovní podmínky, za nichž jsou tyto činnosti konány. To není případ psychologů a lékařů, kteří jsou zaměstnáni jako psychoterapeuti, protože vzhledem k rozdílnému vzdělání a k rozdílné kvalifikaci, která z toho vyplývá, a na jejímž základě byli také přijati do zaměstnání, jsou povoláni k výkonu rozdílných pracovních úkolů. O stejnou práci se tedy nejedná v případě, kdy stejná činnost je po značné časové období konána zaměstnanci s rozdílným oprávněním k výkonu činnosti.“
[2] § 110 odst. 4 zákoníku práce
[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016.
[4] dle § 110 odst. 5 zákoníku práce
[5] HORŇÁK, L. Rovné zacházení v oblasti odměňování za práci se srovnáním polské právní úpravy. Dostupné z : https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2012/files/Antidiskriminacnizakon/HornakLukas.pdf
[6] Rozhodnutí ESD v případě B. F. Cadman v. Health & Safety Executiv: „V případě, že použití kritéria počtu odsloužených let jako činitele přispívajícího k určení odměny má za následek rozdíly v odměně za stejnou nebo rovnocennou práci mezi zaměstnanci a zaměstnankyněmi, které musejí být zahrnuty do srovnání, vzhledem k tomu, že použití kritéria počtu odsloužených let je zpravidla způsobilé dosáhnout legitimního cíle odměnit nabytou zkušenost, která zaměstnanci umožňuje, aby lépe plnil své úkoly, zaměstnavatel nemusí zvlášť prokazovat, že použití tohoto kritéria je způsobilé dosáhnout uvedeného cíle, co se týče daného zaměstnání, ledaže zaměstnanec předloží skutečnosti, které jsou způsobilé vzbudit závažné pochybnosti v tomto ohledu. Je tudíž povinností zaměstnavatele, aby prokázal, že to, co je zpravidla pravda, a sice že počet odsloužených let jde ruku v ruce se zkušeností a že zaměstnanci umožňuje, aby lépe plnil své úkoly, je rovněž pravda, co se týče dotčeného zaměstnání.“
[7] Nepřímou diskriminací se dle § 4 antidiskriminačního zákona rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.
[8] Rozhodnutí C-109/88 - věc Handels- og Kontorfunktionèrernes Forbund I Danmark v. Danfoss
[9] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013.
[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2863/2015.
[11] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3012/2007.
[12] HORŇÁK, L. Rovné zacházení v oblasti odměňování za práci se srovnáním polské právní úpravy. Dostupné z : https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2012/files/Antidiskriminacnizakon/HornakLukas.pdf
[13] BĚLINA, M. Pracovní právo. 4. dopl. a přeprac. vyd. Praha: Nakladatelství C.H. BECK, 2010. str. 259.
[14] TOMŠÍ, I. Mzdy a mzdové systémy. Praha: Vydavatelství ASPI. 2008. s. 239
[15] Rozsudek ESD ze dne 17. 10. 1989, C-109/88, Danfoss
[16] Rozsudek ESD ze dne 19. 4. 2012, C-415/10, Meister. Cit. podle HROMADA, Miroslav. § 133a [Diskriminace]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, ŠÍNOVÁ, Renáta, BÍLÝ, Martin, HAMUĽÁKOVÁ, Klára, HRNČIŘÍK, Vít, HROMADA, Miroslav, KŘIVÁČKOVÁ, Jana, PŘIDAL, Ondřej, ŠÍMA, Alexander. Občanský soudní řád. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 463. ISBN 978-80-7400-506-0.