ERÚ stopnul podporu neoprávněně

Dne 19. 11. 2015 ERÚ zveřejnil ve Věstníku cenové rozhodnutí pro podporované zdroje energie. Rozhodnutí stanovuje podporu pouze na elektřinu vyrobenou ve výrobnách uvedených do provozu v letech 2013 až 2015. Zároveň ERÚ ve svém tiskovém vyjádření deklaroval, že případné rozšíření i na ostatní zdroje bude závislé na vyjádřeních dalších úřadů k otázce možného konfliktu s EU pravidly pro veřejnou podporu. 

Má takový postup ERÚ oporu v právních předpisech?

ERÚ se v daném případě odkazuje na § 1 odst. 3 zákona o podporovaných zdrojích energie, podle něhož se ustanovení upravující postup pro stanovení výše a rozsahu podpory nepoužijí, pokud by podpora stanovená na jejich základě byla v rozporu s podmínkami pro poskytování veřejné podpory stanovenými právem Evropské unie nebo rozhodnutími Komise vydanými na jeho základě.

V prvé řadě je třeba konstatovat, že Komise doposud žádné rozhodnutí zakazující stanovení výše a rozsahu podpory pro zdroje uvedené do provozu před 1. 1. 2013 nevydala. ERU však argumentuje všeobecným zákazem poskytování doposud nenotifikované veřejné podpory ve smyslu Smlouvy o fungování Evropské unie a souvisejících prováděcích předpisů.

I když pomineme skutečnost, že současný krok ERÚ je zcela nepředvídatelný a není ani vztažen k žádné konkrétní legislativní či administrativní změně v systému podpory (za stejných podmínek byla podpora vypsána opakovaně v minulých letech), domníváme se, že argumentace ERÚ nemůže obstát ani právně. 

Zaprvé, přinejmenším sporná je i skutečnost, zda daná podpora měla být vůbec notifikována. Není totiž zcela jednoznačné, zda se v případě podpory pro výrobny uvedené do provozu do 31. 12. 2013 nejedná o tzv. existující podporu, která má z hlediska notifikačních povinností zvláštní režim, na který se neuplatní obecný zákaz poskytování podpory bez předchozí notifikace. 

Zadruhé, požadavek obsažený v zákoně o podporovaných zdrojích energie na stanovení podpory s podmínkami pro její poskytování stanovenými právem Evropské unie musí být, dle našeho názoru, chápán materiálně a vykládán tak, že se vztahuje pouze na podporu neslučitelnou s vnitřním trhem a nikoliv na podporu, která se do rozporu s evropským právem dostává pouze v oblasti procesních pravidel její notifikace.

Rovněž Komise přezkoumává podporu z materiálního hlediska – tedy z hlediska její slučitelnosti a nikoliv z hlediska její protiprávnosti. Za slučitelné s vnitřním trhem lze přitom považovat podpory stanovené v článku 107 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), mezi něž spadají mimo jiné podpory usnadňující rozvoj určitých hospodářských činností či oblastí, jakož i další kategorie podpor zpravidla zařazených pod některou z blokových výjimek.  

Samotný zákon o přitom § 1 přímo deklaruje, že sleduje zájmy Evropské unie vyjádřené ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a dále se výslovně odkazuje na nařízení o blokových výjimkách. ERÚ by tedy měl v kontextu těchto ustanovení nahlížet na uvedenou podporu jako na slučitelnou s vnitřním trhem, tj. rozsah jeho správního uvážení je v tomto smyslu značně omezen. Neslučitelnost podpory s vnitřním trhem by mohla prohlásit jedině Komise svým rozhodnutím, avšak dosud tak neučinila. 

Zatřetí, i kdyby platilo, že podpora měla být notifikována, lze jen obtížně akceptovat závěr, že ERÚ je zmocněn rozsah a výši podpory pro rok 2016 nestanovit. V takovém případě by se sice v pojmosloví evropských předpisů mohlo jednat o tzv. protiprávní podporu, pravomoc k pozastavení vyplácení podpory, příp. k nařízení vrácení již vyplacené podpory v řízení o protiprávní podpoře má dle kapitoly III. prováděcího nařízení pouze Evropská komise.

Judikatura Evropského soudního dvora sice dovodila, že v některých případech se i na protiprávní podporu vztahuje přímá aplikovatelnost zákazu vyplacení podpory do ukončení řízení před Evropskou komisí, avšak i v takovém případě mají vedle Komise právo pozastavit výplatu podpory pouze národní soudy, a to v rozsahu oprávnění, které jim český právní řád k provedení takového opatření svěřuje. Tato pravomoc národních soudů přitom byla dovozena k ochraně jednotlivců, jejichž práva mohou být vyplacením podpory dotčena, nikoliv k ochraně státu a jeho orgánů, tím spíše za situace, kdy případnou protiprávnost podpory takový stát vyvolal.

Uzavíráme tedy, že dle našeho názoru ERÚ není oprávněn vydat příkaz k pozastavení vyplacení podpory (což je ekvivalent nevypsání podpory pro zdroje, kterým tento nárok svědčí), a to ani fakticky, a nemá ani oprávnění takovou povinnost vymáhat.  

Lze se bránit proti nezákonnému postupu Energetického regulačního úřadu?

Dotčení provozovatelé jsou tímto poněkud svévolným postupem ERÚ vystaveni velmi nepříjemné situaci. Nedojde-li ke změně cenového rozhodnutí, budou pravděpodobně nuceni domáhat se svých nároků komplikovaným a časově náročným způsobem. Předběžně lze uvažovat o dvou způsobech.

Žaloba na nezákonný zásah ERÚ

Skutečnost, že ERÚ nevydá cenové rozhodnutí, podle něhož by měla být vyplácena podpora v roce 2016 pro některé výrobny elektřiny, přičemž je k tomuto vydání povinován ze zákona, lze hodnotit jako nezákonný zásah ERÚ a lze se vydání takového cenového rozhodnutí domáhat žalobou podle soudního řádu správního. 

Uplatnění nároku na náhradu škody

Zadruhé, pokud by vznikla výrobcům elektřiny škoda v důsledku nevyplacení podpory v roce 2016, případně v důsledku její pozdní úhrady, je stát povinen takovou škodu výrobcům elektřiny nahradit ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, a to jak škodu majetkovou (např. v důsledku úroků za nesplacené splátky úvěru, nemožnosti hradit faktury dodavatelům a smluvní pokuty z toho plynoucí, apod.), tak také škodu nemajetkovou, jež vzniká samotnou nejistotou stran toho, zda bude výrobcům elektřiny podpora vůbec vyplacena. Nárok na náhradu škodu je třeba uplatnit u ERÚ a až v případě, že ERÚ požadovaný nárok plně neuspokojí ani ve lhůtě šesti měsíců ode dne podání žádosti, lze se obrátit s tímto nárokem na civilní soudy.

Zcela bez relevance potom není ani možnost uplatnění arbitrážních nároků vůči ČR z titulu nejrůznějších smluv o ochraně investic.