Ochrana před protiústavními dopady solárního odvodu po čtyřech letech jeho účinnosti

Na počátku roku 2015 existovala určitá dvojakost přístupu soudní moci a veřejné moci k tomu, jakými právními prostředky mají být řešeny protiústavní dopady solárního odvodu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu sice ve svém usnesení (1) nařídil vydat rozhodnutí o hromadném prominutí solárního odvodu, nicméně v září 2014 vydala finanční správa své stanovisko, podle něhož se mají řešit protiústavní dopady solárního odvodu skrz institut posečkání, a v prosinci 2014 uvedl ministr financí na výslovný dotaz soudu, že takové rozhodnutí vydat neplánuje.

Nastalou situaci nevyřešil ani Ústavní soud, který se v rámci svého nálezu (2) odmítl vyslovovat k tomu, zda nežádoucím efektům solárního odvodu lze zamezit posečkáním anebo promíjením.

Postupná korekce závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu

Před ministrem financí nicméně počala v průběhu jarních měsíců roku 2015 postupně ustupovat judikatura Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku (3) ještě upozornil na možnost výrobců elektřiny ze slunečního záření brojit proti nečinnosti ministra financí zásahovou žalobou podle soudního řádu správního. Zároveň však konstatoval, že soudní moc vlastně nemůže diktovat veřejné moci, jak má naplňovat své ústavní povinnosti a že je dost dobře možné, že k řešení likvidačních dopadů solárního odvodu bude postačovat toliko využití institutu žádosti o posečkání s úhradou jiných daní (než je solární odvod), jichž je výrobce elektřiny ze slunečního záření poplatníkem.

V dubnu 2015 již Nejvyšší správní soud v rozsudku (4) k výslovnému dotazu, jak v případě nečinnosti ministra financí při rozhodování o hromadném prominutí solárního odvodu dále postupovat, odkázal právě na možnost využití institutu posečkání daně u jiných daňových povinností výrobců elektřiny ze slunečního záření, než je solární odvod.

Na konci května 2015 pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pokud lze protiústavním dopadům solárního odvodu předejít uplatněním institutu posečkání daně, nelze ministrovi financí vytýkat nevydání rozhodnutí o hromadném prominutí solárního odvodu (5). Zároveň ale bylo připomenuto, že veřejná správa musí pečlivě a průběžně analyzovat rámcové podmínky hospodaření subjektů v oboru výroby elektřiny ze slunečního záření a v případě potřeby včas rozhodnutí o hromadném prominutí solárního odvodu vydat. Uvedené závěry pak byly potvrzeny také pozdější judikaturou, podle níž musí mít daňová správa přehled o tom, zda institutu posečkání daně plní svůj účel a je s to hrozbu rdousícího efektu účinně odvracet – v opačném případě musí ministr financí bez zbytečného odkladu vydat rozhodnutí o hromadném prominutí solárního odvodu.

Nejvyšší správní soud se tak již zcela odchýlil od usnesení svého rozšířeného senátu z prosince 2013, podle něhož je jediným prostředkem k zohlednění protiústavních dopadů solárního odvodu jedině institut hromadného prominutí solárního odvodu. Podle současné judikatury Nejvyššího správního soudu (která se však může rok co rok měnit, jak již Nejvyšší správní soud ve věci solárního odvodu opakovaně předvedl) je tedy třeba, aby výrobce elektřiny ze slunečního záření nejprve využil institutu posečkání s úhradou jiných daní, jichž je poplatníkem a teprve následně se domáhal ochrany jinými prostředky nápravy.

Podmínky pro úspěšné podání zásahové žaloby proti nečinnosti ministra financí

Shora uvedenému odpovídá také rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se týkal zásahové žaloby proti nečinnosti ministra financí při vydávání rozhodnutí o hromadném prominutí solárního odvodu (6). 

Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku totiž uvedl, že zásahovou žalobou se lze domáhat vydání rozhodnutí o hromadném prominutí solárního odvodu jen tehdy, je-li zřejmé, že jiné dostupné prostředky nápravy nebudou k ochraně před likvidačními účinky odvodu postačovat. Těchto jiných dostupných prostředků nápravy, a zejména žádosti o posečkání veškerých jiných daní, jichž je výrobce elektřiny ze slunečního záření poplatníkem, přitom musí být využito i tehdy, nejsou-li schopny zachovat jeho životaschopnost. 

Podle téhož rozsudku musí výrobce elektřiny ze slunečního záření pro úspěšné domáhání se vydání rozhodnutí o hromadném prominutí solárního odvodu osvědčit, že při své dosavadní činnosti postupoval s péčí řádného hospodáře. Zejména tedy doložit, že vynakládal a vynakládá prostředky na svou činnost za podmínek na trhu obvyklých a parametry jeho podnikatelského záměru odpovídají standardům v daném odvětví.

Poměrně nekonzistentním se pak může jevit fakt, že ačkoliv výše uvedené skutečnosti musí tvrdit v zásadě jediný výrobce elektřiny ze slunečního záření, dopady rozhodnutí o hromadném prominutí solárního odvodu se budou přesto vztahovat na všechny výrobce elektřiny ze slunečního záření, kteří budou s to se podřadit pod kritéria, jež ministr financí v případně vydaném rozhodnutí stanoví.

Závěry

Na závěr je třeba připomenout, že v posledním čtvrtletí roku 2015 rozhodl Evropský soud pro lidská práva, že se řešením protiústavních dopadů solárního odvodu a přístupem České republiky nebude zabývat. Nezbývá tedy, než se spoléhat na tuzemské soudy a apelovat na to, aby dostály svých ústavních povinností a nakonec výrobcům elektřiny ze slunečního záření poskytly ochranu. 

Výrobcům elektřiny ze slunečního záření, kteří se hodlají proti nepříznivým dopadům solárního odvodu bránit, lze tak doporučit, aby si požádali o posečkání s úhradou veškerých svých jiných daňových povinností o maximální možnou dobu. Teprve v závislosti na výsledku řízení se obrátili na soudy s žádostí o poskytnutí ochrany jejich právům - ať už zásahovou žalobou proti nečinnosti ministra financí při vydávání rozhodnutí o hromadném prominutí solárního odvodu či jiným prostředkem nápravy. 

Poznámky

(1) usnesení ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57
(2) nález sp. zn. II. ÚS 2216/14 ze dne 13. 1. 2015
(3) rozsudek ze dne 31. 3. 2015, č. j. 2 Afs 156/2014 – 40
(4) rozsudek ze dne 8. 4. 2015, č. j. 1 Afs 43/2015 – 39
(5) rozsudek ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1 Afs 255/2014 – 26
(6) rozsudek ze dne 27. 8. 2015, č. j. 1 Afs 171/2015 – 41